Když je potřeba tak vyj
Když je potřeba tak vyj
Je ošklivá zimní noc, po lesní cestě se táhnou stopy skoro zakryté sněhem. Ve tmně není skoro vidět pod sebe ale měsíční svit osvěcuje stojícío vlka se sklopenýma ušima a stáhlým ocasem. Na vlkovi je poznat smutek. Pomalu si sedá a kouká neštastně na noční oblohu kde svítí hvězdy a dorůstá úplněk. Vlkovi se začnou lesknout očka a z nich vytékají slzy, po šedé srsti stékají slzy. Vlk sklopí hlavu k zemi a kouká do ní, sedí tam až do ranního úsvitu. Nakonec napne přední packy a kolísavě si stoupne. Packy se mu podlamují. Nejistě se rozejde na paseku kde si pohrává jiná smečka vlků. Vlk jde kouká do zemně se staženýma ušima a ocasem, nevšimne si že narazí do alfy smečky. Narazí a nárazem upadne na zem. Alfa se otáčí a když je vidět druhé oko vlk pozná že tohle je Stybus. Vlk se snaží rychle vstát a utéci, ale marně. Stybus mi přišlápne ocas a do zad zarazí drápy druhé packy, drápy zajely do masa jako nůž a zasekly se o žebra. Vlk zvedne hlavu ale nevyje jenom tichým hláskem bolestně naříká. Když Stybus drápy vytáhne tak vlk klesá k zemi, z rány stříká krev. Stybus otevře druhé oko které mí průzračně červenou barvu, nemá v něm zornici jenom červeno a červeno, z oka začíná vytékat pramínek krve který zesiluje. Vlk stáhne uši co to nejvíce jde a čeká co se bude dít. Stybus začíná vrčet, je mladý takže má krásně bílé zuby... Vlk se protočí na záda a snaží se podřídit " prosím nech mě jsi silnější, proč bys měl zabíjet takové slabochy jako jsem já, moc prosím nech mi můj život " Neštastně prosí a neštastně se kouká nahoru Stybusovi do očí. stybus není však lítostivej, nic s ním věta nedělá jenom se na něj chladně podívá, naježí srst napne ocas. Přez zuby zatnuté do sebe se ozve " já o tom vim ale ty jsi slabí právě proto zabiju tebe nebudu se prát s někým stejně silným nebo silnějším " Sehne se k němu a šeptne do ucha. " jsem svině ". Vlk sebou začne škubat " prosím néé ". Však tohle mu k přežití nestačí. Stybus mu prošlápne hrdlo a zase promluví " tohle je život někdo musí zemřít aby druhý žil ". Hodně chladným hlasem se nese větrem. Stybus za usměje otevře tlamu a zakousne se do žeber vlkovi který úskostlivě vyštěkne a vyplivne pár kapek krve. Jeho žebra praskla a trčí ven z rány, druhé konec žeber ho píchá do vnitřností. Z očí mu zase vytékají slzy a však ted v rychlejším proudu. Stybus nad ním stojí a packou mu tlačí na zlomené žebra. Vlk je bolestí bez sebe, úzkostlině se snaží vykroutit ale nejde mu to. Stybus packu sundá a položí mu ji vedle hlavy, drápy hlaply o kamínek který pod nima praskl. Vlk dostal ještě větší strach snaží se postavit a utéci ale nemůže Stybus se mu zakousne do packy a páčí jí ven proti kloubu. Kloub praskl a Stybus uškubne vlkovi nohu, z nohy vysejí šlachy žíly a maso, krev kape na zem a stíká pod vlka. Ten cítí tupou bolest po celém těle. Stybus se zakousne do hrdla a začne zase škubat. Vlk pomalu zvedá hlavu a potichu začíná výt, jeho vytí se nese po pele i horách. Za chvilku dostane odpovědě on však už odpovědět nemůže, má prokouslou krční trubici. Jenom slabě natahuje po vzduchu. Stybus se na něj dívá s úsměvem pak mu ještě přišlápne hrudník aby se už nadechovat nemohl. Vlk cítí už odchod své duše, povoluje tělo. Ve větru už vlaje jenom jeho srst. Srdce zpomaluje tep až se zastaví uplně, vlk je mrtev... Smrt čeká na každého je to účel života... Stybus odchází má svou srst od krve nevinného vlka který zemřel jenom pro Stybusovu radost. Stybus jde se svou smečkou dál již ho nikdo neuvidí, a on také nikoho, je před ním boj ze kterého živej nevyjde...
Příběh je z DW Darkness (c)